Kdy se píše je a ě?

V českém jazyce dochází ke změně výslovnosti některých souhlásek před „ě“, zejména u b, v a p. Výsledkem je, že spojení souhlásek s „ě“ se vyslovuje jako „je“. Tuto změnu však ne vždy přenášíme do pravopisu. Rozlišujeme situace, kdy psát „je“ a kdy „ě“.

Po souhlásce „p“ vždy píšeme „ě“

Po souhlásce p je ě vždy součástí kořene slova a píšeme tedy pouze pě, nikdy „pje“.

Příklady:

• pěnkava - pták z čeledi pěnkavovitých
• pětka - číslovka nebo známka
• pěšky - způsob chůze
• opěvovat - vychvalovat

„bě / bje“ a „vě / vje“

U spojení bě a vě je třeba dbát na rozdíly. V kořenu slova vždy píšeme ě. V těchto případech se „je“ nepoužívá.

Příklady:

• běžec - sportovec
• běhoun - koberec
• oběd - jídlo
• věda - obor znalostí
• svět - planeta, kde žijeme
• vějíř - předmět na větrání

„je“ v předponách „bje“ a „vje“

Pokud se b nebo v nachází v předponě, a následující kořen slova začíná na „je“, použijeme je, nikoli „ě“.

Příklady:

• ob-jezd - objížďka
• ob-jevil - našel něco nového
• ob-jednal - zadal objednávku
• v-jel - vjet někam
• v-jem - pocit nebo zážitek

„ě“ na konci slova po „b“ a „v“

Na konci slov po souhláskách b a v píšeme vždy ě, nikoli „je“.

Příklady:

• na hlavě - část těla
• hravě - s lehkostí
• na hradbě - zídka okolo hradu
• hříbě - mládě koně

Dodržováním těchto pravidel můžete snadno rozpoznat, kdy psát „je“ a kdy „ě“ v různých slovech českého jazyka.